Léčba není konec, ale začátek
Můj osobní přístup k architektuře transformace
Když mluvím o léčbě závislosti, nezajímá mě jen otázka, jak odstranit problém.
Zajímá mě, co se stane potom.
Co se stane, když alkohol začne ztrácet svou moc?
Když člověk přestane celý den přemýšlet o tom, kdy se napije?
Když craving, plánování pití, kocoviny, výčitky a další restarty přestanou zabírat tak obrovskou část jeho života?
Najednou vznikne prostor pro změnu.
Odstranit problém a vytvořit nový život nejsou totéž.
A právě tady začíná to, čemu říkám architektura transformace.
Proč se na závislost dívám právě takhle
Kdo trochu zná mou profesní cestu, možná ví, že jsem se k závislostem nedostala zrovna po rovné dálnici. Prošla jsem uměním, designem, gastronomií, ájurvédou, naturopatií, suplementací, protokoly pro autoimunitních onemocnění, coachingem, studiem Human Design a nakonec velmi intenzivně právě tématem závislostí.
Na první pohled to může vypadat jako poměrně chaotická sbírka oborů.
Jenže pro mě má celá tahle cesta jednoho společného jmenovatele:
změnu.
Celý život mě fascinuje, co se musí stát, aby se něco skutečně změnilo.
Proč se někde změna podaří a jinde se člověk navzdory obrovskému úsilí vrací stále do stejného bodu. A mám jednu vlastnost, která je někdy docela otravná.
Když mě něco opravdu chytne, nestačí mi povrch.
Potřebuji věci rozebrat. Pochopit mechanismus. Zjistit, proč něco funguje, co s čím souvisí, kde jsou slepá místa a jestli se na problém nedá podívat ještě jinak.
Právě tenhle způsob přemýšlení mě nakonec přivedl i k závislosti.
Člověk není jeden problém
Už při práci se zdravím jsem velmi rychle narazila na jednoduchý fakt:
Člověk není rozdělený podle dveří jednotlivých ambulancí.
Jednotlivé systémy spolu komunikují. Tělo ovlivňuje psychiku. Psychika tělo.
Nervový systém reaguje na prostředí. Prostředí ovlivňuje chování. Chování vytváří návyky. Do toho vstupují vztahy, stres, práce, spánek, minulost, genetika a spousta dalších proměnných. U závislosti to není jiné.
Proto ji nevnímám jako jednu izolovanou poruchu, na kterou existuje jeden univerzální nástroj. Zajímá mě větší mapa.
Biologie. Nervový systém. Psychika. Chování. Prostředí. Návyky. Životní struktura.
A především mě zajímá, kde leží skutečné těžiště problému právě u konkrétního člověka.
To neznamená všechno smíchat dohromady.
Právě naopak.
Každý nástroj podle mě patří tam, kam patří.
Pokud pracujeme s biologickým mechanismem, potřebujeme nástroje, které pracují s biologií. Behaviorální problém vyžaduje práci s chováním. Trauma patří do kompetentní terapeutické péče. Medikace do rukou lékaře.
Nejde o to najít jeden kouzelný klíč, který otevře všechny dveře.
Jde o to vědět, které dveře se právě snažíme otevřít.
Proč mě zaujala právě Sinclairova metoda
K závislosti jsem se navíc nedostala pouze profesně.
Znám ji z více stran - včetně spoluzávislosti, ztráty blízkých lidí i vlastní zkušenosti.
A čím hlouběji jsem do problematiky šla, tím více mě začala zajímat neurobiologie závislosti: craving, systém odměny, reinforcement, naučené chování, genetika, prostředí, trauma a farmakologie.
Právě na této cestě jsem narazila na výzkum Dr. Davida Sinclaira a později na Sinclairovu metodu – TSM. Na ní mě fascinovala právě práce s mechanismem závislosti.
Sinclairova metoda využívá opioidní antagonisty, nejčastěji naltrexon, užívané před konzumací alkoholu. Jejím principem je postupné oslabování naučeného spojení mezi alkoholem a odměnou - proces označovaný jako farmakologická extinkce.
A to pro mě představovalo velmi zajímavý posun perspektivy.
Nejen bojovat s výsledným chováním.
Ale podívat se také na mechanismus, který toto chování pomáhá udržovat.
TSM není všechno...
Současně ale TSM nevnímám jako nové náboženství.
Neříkám, že je pro každého.
Neříkám, že abstinenční metody jsou špatně.
Neříkám, že psychoterapie nefunguje.
Ani že léčebny nemají své místo.
Nezajímá mě vítězství jedné metody. Zajímá mě výsledek konkrétního člověka.
Sinclairova metoda může pracovat s velmi důležitou částí problému -
s naučeným vztahem mezi alkoholem a odměnou.
Jenže ani velmi účinná práce s jedním mechanismem
automaticky nepřestaví celý zbytek života.
TSM není "celý dům".
Je jedním z nástrojů, který může změnit důležitou část jeho konstrukce.
A právě proto pro mě otázka léčby nekončí tím, zda člověk pije méně, nepije vůbec nebo alkohol přestává mít v jeho životě původní význam.
Pak totiž přichází další otázka.
Co se stane potom?
Představme si člověka, kolem jehož pití se dlouhou dobu organizovala velká část života.
Přemýšlení o alkoholu.
Kdy se napiju.
Kolik toho dnes bude.
Jestli to zvládnu kontrolovat.
Výčitky.
Kocovina.
Rozhodnutí, že od zítřka už opravdu ne.
A další restart.
Pokud alkohol začne postupně ztrácet svou moc, část tohoto kolotoče může začít mizet.
A spolu s ním vzniká něco mimořádně cenného: nový volný prostor.
Jenže prostor je pouze prostor.
Sám o sobě ještě nemá směr.
A podle mě právě tady přichází moment, o kterém se
v souvislosti s léčbou závislosti mluví překvapivě málo.
Co na tom místě postavíme?
Protože člověk může odstranit něco, co mu ničilo život,
a přesto nevědět, jak má jeho život vypadat bez toho.
Může vědět, co už nechce.
A vůbec netušit, co chce místo toho.
A právě proto pro mě léčba není konec.
Je začátek.
Reset: nejdřív zastavit spirálu
První fázi nazývám RESET.
Někdy nejde okamžitě stavět nový život.
Nejdřív potřebujeme zastavit spirálu.
Stabilizovat systém.
Vytvořit prostor.
A pochopit, co člověka drží tam, kde právě je.
V oblasti závislosti může být jedním z nástrojů právě TSM.
U jiného člověka může být potřeba jiný přístup nebo kombinace více přístupů.
Reset ale není výsledná destinace.
Je to chvíle, kdy přestáváme pouze hasit požár
a můžeme se konečně rozhlédnout, co vlastně zůstalo stát.
Redesign: nestačí něco odstranit
A tady přichází REDESIGN.
Protože pokud ze systému něco odstraníme, vzniklé místo se něčím zaplní.
Otázkou je čím.
Jak člověk zachází se stresem?
Jak vypadá jeho den?
Jak spí?
Jaké má vztahy?
Jaké prostředí si kolem sebe vytvořil?
Jaké má návyky?
Co mu dává smysl?
Co ho vyčerpává?
Co dělal alkohol za něj?
Byl odměnou? Únikem? Regulací emocí? Sociálním nástrojem? Způsobem, jak vypnout?
A co bude tuto funkci plnit teď?
Redesign pro mě znamená podívat se
na jednotlivé části života a začít je vědomě přestavovat.
Ne proto, aby člověk vytvořil „dokonalý zdravý život“.
Ale aby nevstoupil zpátky do stejného systému s jediným rozdílem:
že v něm tentokrát není alkohol.
Reboss: kdo teď drží volant?
Třetí fáze je REBOSS.
Převzít zpátky řízení.
Pro mě totiž cílem nemusí být vytvořit člověka, jehož nová identita zní:
„Jsem člověk, který nesmí pít.“
To je pořád život definovaný alkoholem - jen z opačné strany.
Mnohem zajímavější mi připadá možnost, že alkohol postupně přestane
být hlavním organizačním principem života.
Že člověk nebude každé rozhodnutí vztahovat k tomu, zda smí nebo nesmí pít.
Že začne mít vlastní směr.
A že se jednou ráno neprobudí do života organizovaného kolem toho,
co nesmí, ale do života, který má proč žít.
Proto tomu říkám architektura transformace
Možná je to deformace člověka, který kdysi studoval umění, design a prostor.
Ale slovo architektura mi pro postupnou výstavbu podmínek pro změnu člověka sedí.
Když se v budově objeví problém, nestačí se dívat jen na místo, kde ho vidíme.
Prasklina ve zdi nemusí být problém zdi.
Musíme pochopit konstrukci.
Co ji drží.
Kde vzniká tlak.
Co lze zachovat.
Co už nefunguje.
Co je potřeba odstranit.
A co bude potřeba postavit jinak.
Stejně přemýšlím o transformaci.
Nejde mi jen o odstranění symptomu.
Ale zároveň nechci každou část člověka nacpat do jednoho univerzálního vysvětlení.
Chci vidět mapu systému a použít správný nástroj na správném místě.
Právě proto pro mě dává Sinclairova metoda smysl jko jeden z nástrojů.
A také právě proto pro mě Sinclairova metoda zároveň není celý příběh.
Léčba může otevřít dveře. Ale kam jimi člověk půjde?
Možná je to nakonec nejdůležitější myšlenka celého mého přístupu.
Léčba může člověku pomoci získat něco nesmírně cenného:
prostor, ve kterém už jeho další krok nemusí určovat závislost.
Ale co v tom prostoru vznikne, je další kapitola.
Někdy potřebujeme něco zachránit.
Něco opravit.
Něco nechat definitivně odejít.
A něco postavit úplně od začátku.
Protože to, že nějakým způsobem žijeme dnes, není důkaz, že tak musíme žít navždy.
A to, že známe jen několik cest, ještě neznamená, že máme kompletní mapu celé budovy.
Někdy jsou další dveře jen zazděné.
Skutečná transformace nezačíná ve chvíli, kdy konečně dokážeme říct:
„Tohle už nechci.
Ale až ve chvíli, kdy máme dost prostoru položit si mnohem důležitější otázku:
„Co chci postavit místo toho?“
K videu na YouTube tudy:
Komentáře